Work

From the designer’s diary… otočka o 360°

10. 5. 2020

tam a zase zpátky….už jako dítě jsem měla svůj sen. Sen o pastelkách, barvách a světě plném fantazie. A ten barevný sen se mě drží do dnes.

Když se někdo zeptál, čím jsem jako malá holka chtěla být, bez přemýšlení jsme odpověděla, omalovánka. A to mi vydrželo až do sedmé třídy, kdy můj sen dostal konkrétní obrysy. A já jsem zjistila, že to, co od své vysněné školy čekám, splňuje umělecké škola, se zaměřením na grafický design . To slovo grafika, mi v té době nic moc neříkalo, natož pak designer, ale bylo tam vše co zapadlo do mých představ o tom, co by měla dělat omalovánka.

Už na základce jsem koketovala s klasickými grafickými technikami. Na střední jsem pochopila, že linoryt se dokáže krásně prolnout s designem, a to díky Michalovi Cihlářovi a jeho nepřekonatelné identitě pro pražskou Zoo. Barevné lino se, pro mě stalo ideálním způsobem jak se vyjádřit. Nepřeberná paleta barev, hravost, syrovost, moment překvapení a jen jedna šance na výsledek, jinak to jde vše do kopru. Narozdíl od počítačové grafiky, kde je můj kreativní projev hodně uhlazený, střidmý a minimalistický.

První rok na vysoké mě pohltila krása digitálního světa. Kouzlo kamer, fotoaparátu, animace a prostorové instalace. Byl to jiny směr plný kouzel, ale už ve druháku jsem zase začala pokukovat po rydlech a barvách. Po barevném linorytu propejeném se světem okolo mě. S životem na ulicích a ve městech. A tohle téma se mě drželo dalších pět let.

Mnozí mluví o linu v digitálním světě jako o mrtvém médiu, ale není to pravda. Ještě jsem neviděla tak dobře zpracovanou počítacovou grafiku, která by dokázala napodobit rytinu a tisk. A i možná prototo, za práva lina, jsem se rozhodla pokračovat na magisterském studiu na katedře Grafiky a iných médié v ateliéru volnej grafiky na VŠVU v Bratoslavě . Grafický design jsem na dva roky dala na “druhou kolej” a zašila se do sklepení tiskařské dílny, k vůním ředidel a do krve rozrypaných rukou. Diplomka se stala mojí posedlostí. Kombinace graffiti a linorytu a jejich vzajemné propojení mě hnalo dopřeu, zkoušet stále dál a dál nové možnosti. Ukázat, že linoryt není mrtvý, je moderní a dobře funguje ve veřejném prostoru, hned vedle graffiti.

Vznil cyklus 12 grafických listů s výjevy z ulic, které byly nalepeny na zdech ulic a opět po nějaké době opět sejmute. A to včetně všech známek “poničení” počasím a doplněny o graffiti prvky dalších umělců a následně vystaveny v galerii. Do poslední chvíle jsem měla strach, že mě s tím musí vyhodit, ale lino mě podrželo! Lino žilo a žije!

Co se stalo pak? Vlastně nevím, byl to hrozný kolotoč, ocennění na Grafice roku, nástup do práce, stěhování, osamostatnění. Možná vyhoření? Nebo mě jen pohltil nový svět v grafickém studiu? Možná obojí. Linoryty sice nějaké další vznikly,  ale ani jednou jsem z nich neměla ten příjemný pocit motylích křidel okolo žaludku, když sundaváte papír z matrice. S narozením dcery, myšlenka na to, zabořit opět rydlo do lina, ve mě začalo polamů znovu klíčit. Ale až teď, skoro po 8 letech, mám tu opravdovou touhu. Touhu, nápad a vášeň!

Jako znamení se před pár měsíci objevila i nabídka na výstavu. A já přikývla. V hlavě mám motiv a v srdci touhu. Bude to lino, ale jiné, nové. Možná povstání Fénixe z popela:)? To asi ne, ale pořádně si to užiju, to ano!

Tak mi držte palce, vaše Černé Káče.

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply