Diary

Jeden týden, jeden byt a jedno město…

30. 4. 2020

Už několik týdnů žijeme v izolaci, nosíme roušky a vnitřně se smiřujeme s tím, že koronavirus se stal součástí našich životů. V mé osobní instagramové bublině všichni okolo pečou, cvičí a pečují o kvásky. Já si marně lámu hlavu, jak to že to oni zvládají a ja jsem ráda, že večer padnu do postele. Jak to vypadal poslední týden u nás doma? Takhle!.

Rána a dopolene, a to nejen ta pondělní, jsou ještě docela v kliu. Nemáme doma zatím ještě dítko školou povinné a naši psychiku tak neničí domácí úkoly. Po ranních nezbytnostech vyndávame krabici plnou barev, štětců, pastelek a dalších tvořících  propriet. A hlava nehlava se vrháme na “umění”.

Nejen úterní homeoffice….pro velkou část spoluobčanů nová zkušenost. Pro mě už denní chleba…o mých převažně nočních směnách si můžete přečíst tady…ale jsou i emaily na které je třeba reagovat hned. A v tu chvíli velebím do nebes naši houpačku. Uličnice se vydrží houpat i půl hodiny v kuse a já můžu odepsat na nějaký ten email.

Středa patří zahradničení…ano čtete správně. Já, která jsem říkala nikdy zahrada, ji teď miluju a jsem za ni nesmírně vděčná! Sázím, pleju, hrabu, zalévám a to vše v dobré víře, že je to správné. Snad na těch pár metrech čtvrečních něco mé choutky přežije. Když nás přestanou s uličnicí všechny tyhle činnosti bavit. Zalezeme si na pískoviště, kde kutáme tunely a stavíme hrad z písku. Cpeme se melounem, střílíme po sobě pecky a chytáme Déčko do zásoby. Ještě jednou díky zahrado!

Ve čtvrtek byl už klasicky zase Malíček chytrá hlava, ale na to jak vyzrát nad uličnicí v pexesu, mi ani po sté hře, radu nedal.  Princeznička na bále poztrácela korále, ok její problém. Ale proč k nám domů pořád někdo volá Honzíka, aby přinesl další a další kosty Dupla? Ve finále se ve vysokém obilí ztratí kuře., protože je jednoduše natvrdlý a večer bude za chvíli. Ale já už 3 hodinu v kuse piju čaj s myškama a večer nepřichází a nepřichází. Ano odpoledne, než prijde táta z práce a převezmě štafetu, jsou náročný.

V pátek večer je to u nás jak po boji….kdo vyhrál? Netuším. Ale takhle to vypadá, když se hračky stanou nudnými. A je fakt nutný si z bytu udělat opičí dráhu. Tohle je ještě ta lepší varianta, když venku leje jako z konve. Začátek týdne se nesl ve znamení slunečných dní a k hračkám, knihám a polštářům se přidala tuna písku a bábovky z pískoviště na zahradě.

 Sobota…to se hned vstává veseleji. A to hned z několika důvodů. Tím hlavním je táta, který nemusí o práce. Společně si dopřejeme velkou snídani. Proložíme to ranním maratonem s prasátkem Peppinou a já konečně nemusím vést monolog se zdí.

Konečně neděle, ty jsou speciální. Dalo by se i řící, že jsou za odměnu. Těším se na ně celý týden, až nás táta konečně vyveze. Neděle patří pár hodinám venku. První týdny karantény jsme vyráželi do lesů, ale když jsme tam začali potkávat více lidí než na ulicích, změnili jsme strategii. A poslední dvě neděle jsme se vydali na průzkum naší matičky Prahy. Je to nepopsatelný zážitek procházet se ulicemi, bez toho, aby vás tlačil dav. A kdy jindy budete mít možnost si zahrát fotbal na prázdném Karlově mostě?

A co vy a karanténa? Taky už občas nevíte co je zrovna za den, a nebo co vlastně jíte?….vaše Černé Káče

You Might Also Like