Diary

Tělo není stroj…

16. 2. 2020

možná to zní blbě, ale je to tak. Moje tělo mi po novým roce vyhlásilo stop stav. A já si pomalu začínám uvědomovat, že nejsem stroj na práci, úklid, hraní, vaření atd… Za poslední dva roky jsem nějak pozapoměla na to, co všechno moje tělo dokázalo. A teď nemyslím jen na těhotenství a porod, to samo o sobě je jeden velký zázrak. Ale na spoustu vyhraných i prohraných bitev…sport, zranění, kilogramy apod.

Jak to ale vše začalo? Bolesti zad. Pochroumané koleno. Často se opakující migreny. Neustála kámoška na návštěvě v podobě únavy. A hlavně častá negativita ke všemu:(. A to jsem dřív neznala.

První čemu jsem se rozhodla vyhlásit válku byl cukr. Nikdy nebudu cukrfree:), na to moc ráda peču a jím.  Ale po vyřazení časté konzumace dortíku, dobrůtek, pečiva a příloh jsem najednou dostala impuls pokračovat dál. Narazila jsem na nové recepty a chutě. Zjistila, že mi stačí ke spokojenosti kostička či dvě víceprocentní čokošky a hlavně objednala jsem se na fyzioterapii. Kde to už tak růžově nedopadlo.Nebudu vám zde vypisovat co všechno je špatně. Stačí, že je toho bohužel dost a bude to běh na dlouhou trať. Ale já vytrvám! To si slibuju.

Ke svému pravidelnému fyzio cvíču jsem začala pomaloučku po lehoučku opět praktikovat moji oblíbenou jogu, na kterou jsem nějak pozapoměla. Nebudu vám lhát, jde to težce a bolí to. To co před tím pro mě byly pozice na uvolnění, teď jde řekněme hodně ztuha, ale ja věřím, že se to zlomí.

Vztek, vzdor, slzy a křik…jak na straně dcery tak i matky:( Holčička právě prochází obdobím vzrodu. Doba kdy sama poznává své já. Bojuje se svými pocity a se svoji osobností. Tato etapa jejího vývoje je pro ni velmi důlěžitá a já se opravdu snažím být tou klidnou, trpělivou mámou. Ale taky přiznávám, že ne vždycky mi to jde, obvzlášť když je to už xtý záchvat v jednom dni:/… Nazvala bych to asi pudem sebezáchovy, když už zoufale na pokraji sil křičím, na toho běsnícího tvorečka, který neví sám co se sebou:(…po pár vteřinách mi do očí vyhrknou slzy lítosti a nejradši bych si dala pár pacek:(…nakonec já objímám princeznu a ona mě. A šeptáme si do ucha, že se máme rády…Ale jak s tím bojovat netuším:( 

Miluju a jsem milována…a tato emoce se posledních několik měsíců potichoučku choulí v růžku….Jaké je to být na chviličku jen zase my dva? Bez starostí a mluvení o práci, úklidu, o holčičce, která je naše vše atd:(. Kam utekla ta živelnost? Nikam, jen ji musíme zase společně otevřít dveře. Tohle je teď to nejvic. Být zase na chvili jen my dva. Nedokážu vám sem napsat recept jak na to. Já sama ho nemám. Ale už teď se snažím míchat dohromady ty správné ingredience.

Je jen na nás jestli něco chceme změnit. Na nás a hlavně v naší hlavě. Vždy budou důvody a výmluvy proč to nejde. I já to mám. Já, na svoje výmluvné já aplikuju metodu plánování a řádu. Jedna hodina denně je jen moje a přes to nejede vlak. Hodně tomu pomohlo, že jsme našli tu správnou dobu, kdy dát naši divošku spát a tím nám odpadly hodinové večerní seance. A je jen na mě jak s tou hodinou naložím:). Cvičím, čtu, odpočinek se sluchátky na uších:)…a

Tak mi držte palce ať  se mi podaří vyhrát celou válku a ne jen pár bezvýznamných bitev 😉

Vaše Černé Káče

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply